V sobotu 1. října 2016 ve večerních hodinách se můžete těšit na poslední letošní oživené prohlídky zámku Duchcov s Casanovou v podání Petra Stolaře a Divadla V Pytli. Prohlídky se ponesou v netradiční atmosféře – budou totiž potmě. Program začne v 19 hodin ve Valdštejnském sále premiérovým promítáním filmu Giacomo – živá legenda o životě Giacoma Casanovy na zámku Duchcov. Následovat budou oživené prohlídky od 20:30 hodin vždy po deseti minutách (ve 20:30, 20:40 a 20:50 hodin); trvání jedné prohlídky je cca 40 minut. Vstupné na celý program činí 160 Kč (plné), 140 Kč (zlevněné) a 400 Kč (rodinné, max. 2 dospělí a 3 děti). Doporučujeme rezervaci prohlídek předem na tel. č. 417 835 301 a těšíme se na vaši návštěvu.

První celovečerní filmový snímek z dílny Divadla V Pytli pod názvem Giacomo – živá legenda je podle jeho tvůrců „obrazovou fantazií“. Snímek vznikal jako nízkorozpočtové dílo během oživených prohlídek zámku Duchcov, to původně ovlivnilo i podobu scénáře k filmu. Expozice v Casanovském křídle zámku se proměnila v živými postavami zabydlenou a dobovými texty oživlou procházku historií konce 18. století – tedy doby, kdy na duchcovském zámku Valdštejnů pobýval na pozvání hraběte Josefa Karla Emanuela jeden z největších dobrodruhů své doby – Giacomo Casanova.

Právě jeho posledních třináct let života, plných vzpomínek, hořkosti, vzdoru i smíření s osudem zachycuje barvitý snímek, ve kterém se v roli malého, mladého, starého i ducha Casanovy představí hned tři generace rodiny Petra Stolaře, hlavního protagonisty filmu. Vedle něj se na tomto filmu autorsky podílel slovenský režisér Vlado Baran, autor stylizovaných dokumentů (Posledná noc grófky Alžbety, Vincent, Čas pekelných ohňov a dalších) a kameraman Jiří Eichler z Krupky.

Petr Stolař, rodák z Teplic, herec, režisér, scénárista a moderátor žijící dnes v Hrobu, se vedle profesní autorské tvorby pro Divadlo V Pytli a tvůrčí společnost STOLART s filmem setkával na poli krátkých a dokumentárních filmů. Je autorem námětu k filmu i celého projektu obrazového zpracování. V čem je jeho snímek výjimečný, vysvětluje:

Co Vás inspirovalo k nápadu natočit film o životě Giacoma Casanovy?

Byly to jednoznačně naše divadelně pojaté oživené prohlídky zámku Duchcov. Respektive neprohlídky. Tedy, aby to bylo úplně jasné: Ty chvíle, kdy jsou prohlídky připravené, herci v kostýmech na svých místech, rekvizity rozneseny a… on nikdo nepřijde. Třeba kvůli velkému vedru, nebo naopak průtrži mračen. To se tak s hůlkou v kostýmu Casanovy procházíte po zámecké chodbě, z velkého sálu se line hudba, a vám najednou vyvstane hodinka a půl nečekaného volna. To obrovské prázdno v tak přeplněné atmosféře. „Jak jim to říct, že tu jsme?“ prolétne Vám hlavou. „Škoda, že to neuvidí víc lidí!“, postesknete si. „My se tu potíme v kostýmech a paruce, a lidi jsou na koupališti a večer si pustí film!“ To bylo ono – film! „Já jim to snad natočím!“ A nápad byl na světě. Původně jsme chtěli jen zachytit na kameru prohlídky samotné. Jenže mě tam rušily právě ty civilní věci – mikiny, hodinky, kšiltovky. Tak jsme to zkusili znovu, bez návštěvníků. Najednou zase nebylo ke komu se obracet a komu ten příběh vyprávět. A tak se začal spřádat hlavní důvod vyprávění. A nebyl daleko. Vždyť stejně jako já v kostýmu si po chodbách chodím a mluvím sám se sebou, takové to přece musel mít i opravdový Casanova. Při psaní pamětí si určitě povídal sám pro sebe. A pak už se jen přidala důvodová linka děje, kdy si divák snímku – stejně jako návštěvník zámku, projde celou trasu „Casanovského křídla“. Ve filmu s nečekanou dámskou návštěvou Casanovy Elisabeth von der Recke, současně jeho poslední přítelkyní a věrnou posluchačkou.

Casanova se stal námětem pro mnohé filmaře, v čem je Váš snímek jiný?

Už v tom, že nejsme filmaři. Ale během těch pěti let jsme se jimi vlastně stali. Jestli dobrými, to nevím, ale dychtivými určitě. Film vznikal vlastně až ve střižně, ve které jsme strávili postupně dva roky. Kdyby byly peníze, jež jsou v normální produkci běžné, i nutné, bylo by to celé asi úplně jiné. Jenže my měli na začátku jen touhu. A příběh. A herce. A nápady. A hlavně chuť. A když se to celé nadneslo, že by bylo dobré, to všechno, co už o Giacomovi víme a hrajeme návštěvníkům, celé to zfilmovat. Nikdo nebyl proti. A tak se jednu sobotu na Valdštejnském sále začalo. Snímek je jiný i uměleckým zpracováním, retrospektivami, barevným provedením, vlastně i čtyřmi linkami, které jedou současně. Asi není úplně jednoduchý, asi není komerční. Možná není ani profesionální z pohledu filmařského kumštu a řemesla. Ale je takový, jaké jsem to cítil při skládání střihů ve studiu. Oproti jiným zpracováním života Casanovy téměř nezmiňuje jeho avantýry a milostná dobrodružství, neb naším cílem, ani možnostmi – technickými ani finančními, nebylo zpracování životopisu. Proč také, když už to udělalo tolik tvůrců před námi. Chtěli jsme poodhalit duši stárnoucího Benátčana, jenž po více než plné životní pouti na nejvznešenějších evropských dvorech dopisuje svou poslední kapitolu tady, v Duchcově. A to se všemi mrzutostmi doby, věku, místa i celé společenské epochy.

Na natáčení které scény z filmu vzpomínáte nejraději?

Těch je hodně! Pamatuji si úplně všechny. Nejdobrodružnější byla asi „Piombi“, tedy žalář benátského dóžete, kam náš hrdina byl uvrhnut pro výstrahu. Náhoda tomu chtěla, že jsme v půdních prostorách teplické radnice objevili úžasné prostory, za které by americká produkce musela platit horentní sumy. Nevýhodou bylo, že ten den náš štáb - také souhrou náhod - čítal 2 členy: mě a kameramana Jirku Eichlera. Vynést vše po žebříku, kabely, nasvítit, naaranžovat, kostýmy, paruky, rozložení záběrů… Ten den do filmu vstoupil Vašek Roman, jenž z původního technika nakonec získal ve filmu asi sedm rolí. Chlad při detailu na tvář vězně simuluje kouř z elektronické cigarety, frátera Balbiho si musí zahrát i kameraman, takže jsou všichni (tři) přítomní v záběru, za kamerou už nikdo nezůstal. A pak, při dotažení pasáže útěku po střeše, se nakonec v kostýmech soukáme vikýřem až do nebe.

Je nějaké poselství, které byste jako hlavní protagonista Casanovy ve Vašem filmu chtěl vzkázat divákům?

Sněte! Sněte své sny a tvořte. Jen zhmotnění vašich snů učiní vaši duši šťastnou, možná i nesmrtelnou. A tisíce jiných může potěšit. A jednu přímo od Giacoma: „Kdo se příliš poddá osudu, zbavuje se tak dobrovolně možnosti svobodné volby!“ A to pak už nejste vy! A závěrem přání: Pokud si na náš snímek uděláte čas, za což budeme rádi, buďte k nám jako k tvůrcům, prosím, tak laskaví a shovívaví, jako byly k Giacomovi Dorotka, Sofie, Elisa…

S Petrem Stolařem si povídal kastelán zámku Marian Hochel.

Realizaci filmu finančně podpořil Ústecký kraj, Město Duchcov a Město Teplice.